1 2 3 3 4 6
desktop verze 6

Jenišovický hřbitov

Josef Pekař na sklonku života a po smrti

Ve dvacátých a třicátých letech minulého století stál Josef Pekař na vrcholu kariéry. Byl profesorem Karlovy univerzity, vítaným hostem v nejvyšších kulturních a politických kruzích a vůbec byl veřejně známou osobou. Postupně se ovšem dostával do častějších sporů se svými mladšími kolegy, většinou svými žáky, kteří začali vnímat některé historické problémy odlišně. Zároveň se u něj postupně projevily mentální a fyzické neduhy stáří, ovlivňující i jeho pracovní možnosti. O Vánocích 1936 ho zastihla těžká rána – zemřel jeho nevlastní bratr František, držitel rodinného gruntu na Daliměřicích. Na jeho pohřbu ještě Pekař, podepřen bližními, promluvil, ale řeč nedokončil. Zemřel v Praze 23. ledna 1937.

„Žili jsme léta vedle Pekaře a domnívali jsme se, že známe ho dokonale, jeho život i práci. A přece dnes, když se zahloubáme nad obojím a snažíme se postihnouti vzájemnou jejich souvislost, uvědomujeme si s teskným překvapením, jak málo vlastně víme, a že také osobnost Pekařova jako tajemný hrdina velké jeho knihy zůstává záhadou, zastřenou i vědomě zastíranou, tak jako vidouce jasný usmívavý úplněk měsíce si nevzpomínáme na druhou část, odvrácenou v temnotách. Máme-li právo pronikati za tuto roušku? Poznáme-li co z toho? Sotva, a nejvýš domněnkou, dohadem. Že Pekař byl takovým světlem, o tom nebylo pochybnosti, ani mezi žárlivci, nepříznivci a protivníky. Nepřátel Pekař neměl. Žárlivci budou vždy, neboť ješitnost a marnivost si s oblibou sedá i mezi učenými. Nepříznivci byli ti, kterým Pekařova práce zkřížila plány. Vědecké pak spory budou vždycky, bez nich se nelze obejíti, a jsou vlastně jen na prospěch pravdě, i když se tvrzení jimi osvědčí, i když se opraví; v tom nikdo rozumný nebude druhým zazlívati. Na jenišovickém hřbitově, zahradě zelené, vsazeno bylo v zemi předrahé semeno. Kéž vypučí z něho v budoucnosti vše to, co duše jeho snila pro rodný kraj a všecku vlast!“ Josef Vítězslav Šimák, 1937

Po Pekařově smrti začalo bilancování jeho života a díla, ovšem události druhé světové války změnily vnímání tohoto historika. Pro potřeby nacistické propagandy byly v době protektorátu vytrhávány jeho výroky a úryvky z kontextu a bylo „dokazováno“, že jako jeden z mála Čechů skutečně pochopil „velikost a význam“ Hitlerovy třetí říše. Pekař se již nemohl bránit. Po osvobození v roce 1945 přišel jiný svět. I přes snahu očistit jméno Josefa Pekaře před širokou veřejností byl komunistickým režimem nadlouho zatracen jako představitel zkažené buržoazní historiografie a „pekařovština“ se stala symbolem všeho špatného ve zkoumání minulosti. V roce 1970 sice vyšlo nové vydání jeho Knihy o Kosti, ale plné rehabilitace se mu dostalo až po listopadové revoluci v roce 1989. Nemalou zásluhu na tom měla obnovená Pekařova společnost Českého ráje v Turnově, jež připravila řadu přednášek, publikací a konferencí s účastí významných historiků starší i mladé generace.

Jizera

Řeku Jizeru je možné symbolicky vnímat jako osu života Josefa Pekaře. Spojuje jeho rodné Turnovsko s Mladou Boleslaví, ve které trávil svá gymnaziální studia, a pokračuje dál do rovin středních Čech. Nedaleko Prahy, v níž Pekař prožil tu nejpodstatnější část svého badatelského života, končí řeka svou 165 kilometrů dlouhou pouť a u Lázní Toušeň se vlévá do Labe.

Jizera pramení v Jizerských horách, protéká Krkonošemi, Krkonošským podhůřím a následně protíná Ještědsko-kozákovský hřbet. Po celou dobu má bystřinný charakter, v podstatě až k Turnovu teče většinou hlubokými údolími se sráznými a skalnatými břehy, kde se střídají úseky s poměrně výrazným spádem a balvanitým řečištěm s klidnějšími úseky, především v blízkosti jezů. Na Malé Skále vstupuje Jizera do české křídové pánve, u Rakous výrazně meandruje, ale od Turnova údolí řeky dostává podobu široké a mělké nivy s řadou obcí na obou březích. Odtud protéká otevřenou krajinou a má spíše mírný spád. Na jezu v Dolánkách se z Jizery odděluje Malá Jizera, hlavní turnovský náhon, který je ve městě sveden zpět do Jizery. Morfologicky členité území je odvodňováno řadou drobných vodních toků.

Významným pravostranným přítokem Jizery s ústím v Dolánkách u Turnova je Vazovecký potok. Na údolí Vazoveckého potoka je vázán krasový systém několika ponorů v závrtech, poloslepých údolí a několika souvisejících vývěrů (Ondříkovický pseudokrasový systém). K dalším významnějším přítokům patří Stebenka a Libuňka, které se do Jizery vlévají na území Turnova. Jizera je nejen významným vodním tokem, je to také pstruhová řeka, má vodácké využití, ale především slouží jako zdroj pitné vody.

Jenišovice

Obec Jenišovice se nachází v okrese Jablonec nad Nisou, zhruba 5 kilometrů severně od Turnova. Skládá se ze dvou částí, Jenišovic a Odolenovic, které byly v minulosti samostatnými obcemi. Na katastru obce, jenž čítá 742 hektarů, žije okolo 1200 obyvatel. Jenišovice jsou součástí dobrovolného svazku obcí Mikroregion Podkozákovsko.

Nejstarší historická zmínka o obci pochází z roku 1143, kdy je uváděna jako majetek strahovského kláštera. Vesnici klášteru ze svého majetku věnoval v pořadí jedenáctý pražský biskup Jan I. (Jeniš), od jehož jména se nejspíše odvíjí název obce. V pozdějším období byly Jenišovice součástí panství, jehož majiteli byli Markvarticové, Vartemberkové, Valdštejnové a Desfoursové. Reforma státní správy v roce 1960 sloučila obec s Odolenovicemi a přiřadila ji k okresu Jablonec nad Nisou. V současné době ztrácí Jenišovice svůj zemědělský charakter a mění se v příměstskou obytnou zónu se základní občanskou vybaveností. Nová bytová výstavba se dynamicky rozvíjí v částech Trávníky, Steblík a Marjánka. Na projektu nové základní školy se na začátku šedesátých let 20. století podílel významný český architekt Karel Hubáček (1924–2011) z libereckého studia SIAL (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci). Jako jediný Čech získal v roce 1969 za svůj návrh vysílače a hotelu na Ještědu prestižní Perretovu cenu. Součástí budování kruhového objezdu na jenišovické návsi v roce 2009 byla rozsáhlá revitalizace veřejného prostoru v jejím okolí.

Přirozenou dominantou vesnice je barokní kostel sv. Jiří, vybudovaný vrchností z rodu Desfoursů v první polovině 18. století na místě bývalého dřevěného kostela. Rodový znak nad vchodem do kostela je z dílny Josefa Jiřího Jelínka (1697–1776) z Kosmonos. V okolním parku, kde byl původní obecní hřbitov, se dochovala rodová hrobka Desfoursů a hrob faráře Jana Nepomuka Chaloupky (1729–1820). V nejníže položené části obce směrem k Turnovu se rozkládá další barokní stavba – poplužní statek hruborohozeckého panství Červený dvůr. V éře komunismu stavba značně zchátrala, ale od konce devadesátých let 20. století je dvůr v soukromých rukou a po rozsáhlé rekonstrukci slouží jako administrativní centrum firmy majitele. Za pozornost rovněž stojí Sbor krále Jiřího z Poděbrad nedaleko návsi. Díky působení zdejšího faráře Gustava Adolfa Procházky (1872–1942) se v turbulentních letech po převratu 28. 10. 1918 až 90 % obyvatel Jenišovic a okolí přihlásilo k nově zformované Církvi československé (dnes Církev československá husitská). Sbor byl vybudován za značného přispění členů náboženské obce a slavnostně otevřen 7. 7. 1929. Dalšími pamětihodnostmi na území obce jsou například mariánská kaplička na návsi v Odolenovicích, sochy sv. Antonína Paduánského a sv. Václava u kostela sv. Jiří, socha Panny Marie u jenišovické návsi, boží muka při polní cestě do Odolenovic a u cesty k Roudnému, hroby tří padlých rakouských vojáků z prusko-rakouské války 1866 na místním hřbitově a pomníky padlých spoluobčanů v obou světových válkách.

V Jenišovicích se narodil Václav Koťátko (1810–1876), kněz, učitel a zakladatel pražského Ústavu pro hluchoněmé. Gustav Jiří Kopal (1920–1968), další z místních rodáků, bojoval během druhé světové války jako palubní střelec u 311. československé bombardovací perutě RAF ve Velké Británii. Významný český matematik a statistik profesor Jiří Anděl (*1939) je rovněž zdejším rodákem. V obci také působil Jan Křtitel Hájek (1863–1937) – kněz, buditel a člen mnohých místních spolků, a Kajetán Tichý (1859–1937) – řídící učitel, hudební skladatel a žák Antonína Dvořáka. Místní kněz Gustav Adolf Procházka (1872–1942) zakládal s Karlem Farským Církev československou a stal se jejím prvním východočeským biskupem. V letech 1928–1942 zastával úřad druhého patriarchy. Na zdejším novém hřbitově jsou vedle profesora Josefa Pekaře (1870–1937) pohřbeni také Josef Dlask (1782–1853), písmák a vzdělaný rychtář z nedalekých Dolánek, Jan Baptista Cejnar (1776–1849), frýdštejnský lidový kronikář, MUDr. Josef Salmon (1844–1931), průkopník českého dětského lékařství, Anna Vedralová (1824–1914), poslední ošetřovatelka Karla Havlíčka Borovského, a Ludvík Mucha (1927–2012), český kartograf a vexilolog. V Jenišovicích strávil několik let svého života i Josef Vyletěl (1925–2017), příslušník 1. československé tankové brigády v SSSR.

 

Mapa naučné stezky Josefa Pekaře s vyznačením umístění panelu č. 6
u hřbitova v obci Jenišovice, autor Jiří Lode (2020)



 

Dominantou Jenišovic je barokní kostel sv. Jiří z první poloviny 18. století

Barokní kostel sv. Jiří v Jenišovicích

Rodový znak Desfoursů v průčelí jenišovického kostela sv. Jiří od kosmonoského sochaře Josefa Jiřího Jelínka

Poplužní dvůr rohozeckého panství zvaný Červený dvůr leží na katastru obce Jenišovice. V roce 1920 se zde narodil Gustav Jiří Kopal, za druhé světové války palubní střelec 311. československé bombardovací perutě RAF ve Velké Británii

Jizera před regulací u Turnova, jak ji znal Josef Pekař za svého mládí

Pohled na Jizeru ze skalní vyhlídky Pantheon na Malé Skále

Dnešní tok Jizery v Dolánkách

Sbor krále Jiřího z Poděbrad byl v Jenišovicích vybudován za značného přispění členů náboženské obce a slavnostně otevřen 7. 7. 1929

Památník obětem druhé světové války v Jenišovicích se nachází nad návsí v blízkosti Sboru krále Jiřího z Poděbrad

Na Jenišovickém hřbitově je vedle profesora Josefa Pekaře pohřben také vzdělaný dolánecký sedlák a písmák Josef Dlask, na snímku jeho rodová hrobka

Pohřební vůz s Pekařovou rakví v Praze 26. ledna 1937
 

Rakev Josefa Pekaře
ve dvoraně Právnické fakulty
UK 26. ledna
 

 

 

 

 

 

Rozloučení na Pekařově statku v Daliměřicích 27. ledna

 

 

Pohřební vůz s rakví
u rohozeckých lip na cestě do Jenišovic  27. ledna

Ukládání rakve  do rodinné hrobky na hřbitově 
v Jenišovicích

Odhalení busty Josefa Pekaře na rodovém statku na Daliměřicích 18. června 1939

Rodinná hrobka v Jenišovicích, v níž je pochován prof. Josef Pekař (současný stav)
 

Pekařova busta od Josefa Drahoňovského v turnovské Skálově ulici byla  na své
místo vrácena v dubnu 1994
 
Plukovník v. v. Josef Vyletěl, příslušník 1. československé tankové brigády v SSSR, v Jenišovicích strávil několik
let na sklonku svého života
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
sponzori