1 2 3 3 4 6
desktop verze 5

Malý Rohozec - Na Pískách


Historik Josef Pekař

Jméno Josefa Pekaře je jednoznačně spojeno s historickou vědou. Po absolvování mladoboleslavského gymnázia nastoupil v roce 1888 na Karlovu univerzitu, která se stala jeho pracovním útočištěm po zbytek života. Zde ho ovlivnil zejména historik Jaroslav Goll (1846–1929), jehož nástupcem se postupně stal. I díky němu se zapojil do probíhajících sporů o pravost tzv. Rukopisů na straně jejich odpůrců. Pod vedením svých učitelů Jaroslava Golla a Antonína Rezka (1853–1909) vypracoval průkopnickou práci o Albrechtovi z Valdštejna, která se stala z hlediska odbornosti i literárních kvalit jednou z nejvýraznějších historických knih přelomu 19. a 20. století.

Během své několik desítek let trvající odborné činnosti se Pekař věnoval mnoha tématům. Zajímaly ho nejstarší středověké legendy, otázka významu Bílé hory i období vlády rakouského císaře Františka Josefa I. Do dějin dějepisectví se však zapsal dvěma zásadními pracemi – o Janu Žižkovi a o Kosti. V první z nich se pokusil ukázat husitského vojevůdce jako středověkého válečníka se všemi pozitivy i negativy. V druhé knize pak načrtnul obraz života lidí na kosteckém panství po bitvě na Bílé hoře – tak říkajíc na zámku i v podzámčí.

„Tu Kost měl jsem blouznivě rád od studentských let (odpusťte ten vroucí tón: vyrůstal jsem ještě v ovzduší romantismu) a láska ta zesílila se v posledních letech, když naše četa turnovská navázala s Kostí a s domácí paní na Kostecku, rozkošnou Sobotkou, mnohonásobné styky turistické i společenské. Tak počaly se výlety na Kost dnešní doby střídati s jízdami do Jindřichova Hradce, k stařičkému archiváři černínskému, panu Tischerovi; v pracovně jeho poskytnuta mi byla příležitost prodlévati znovu a znovu na Kosti let 1637–1738 a poznati (a to namnoze dopodrobna) lidi i poměry dávno zašlých dob během celých tří generací. Brzo našel jsem i jiné cesty ke Kosti věků minulých, od století 16. do 19. – a výsledkem těch studií je tato kniha.“ Josef Pekař, Kniha o Kosti, 1909

 Hrubá Skála a spor o Rukopisy

Význam zdejší krajiny s množstvím hradů a zámků je pro Josefa Pekaře neoddiskutovatelný a ani na této naučné stezce není opominut. V rané fázi Pekařovy kariéry sehrála významnou roli Hrubá Skála, která se však vždy „Hrubou“ nenazývala. Historikův příspěvek ve sporu o pravost Rukopisů je s ní spojený.

V době národního obrození se čeští spisovatelé snažili, aby svými díly přispěli k probuzení národního ducha. Obrozenci využívali všech možných prostředků, které mohly napomoci k naplnění jejich cílů, a opírali své literární práce o vše, co mohlo přispět k rozmachu národní hrdosti a pochopení národní kontinuity. Jedno však našim obrozencům chybělo. Sousední národy měly staré legendy o udatnosti a chrabrosti svého národa, český národ však tyto legendy postrádal, a to v době, která se přímo obracela k národním mytologiím. A tak se na pomyslném vrcholu českého národního obrození „náhle“ objevily Rukopisy, které obsahovaly básně vyprávějící o velkolepých činech národa českého. Záhy po uveřejnění Rukopisů se objevily i pochybnosti o jejich pravosti a v jistém smyslu probíhá spor o Rukopisy dodnes.

Roku 1886 začala na stránkách časopisu Athenaeum polemika nad pravostí Královédvorského a Zelenohorského rukopisu. Děj básně Beneš Heřmanov z Rukopisu královédvorského, který se odehrává v našem kraji, Pekaře zaujal už na gymnáziu. O čtyři roky později ve stejném periodiku vyšla jeho drobná práce Hrubá Skála, příspěvek k historické topografii a ke sporu o Rukopis královédvorský. Student pátého semestru filozofické fakulty na sebe upozornil brilantní formulací a poměrně jednoduchým argumentem, dokládajícím, že se hrad až do 17. století nazýval „Skály“, nikoliv Hrubá Skála. Po čase se k tématu ještě vrátil v Listech filologických, kde publikoval již obsáhlejší stať s názvem Hrubá Skála v Rukopise královédvorském.

Tak jako řada dalších částí Rukopisů, došla i báseň Beneš Heřmanov uměleckého ztvárnění, a to v podobě rozměrného plátna nazvaného Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou. To vzniklo k příležitosti Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895, kde bylo instalováno jako dioráma se skutečnými pískovcovými kameny a kládami, podobnými těm na plátně. Postavy v prvním plánu obrazu jsou v životní velikosti a na částech jejich oděvu je nalepena skutečná kůže. Skicu obrazu navrhl Mikoláš Aleš (1852–1913) a samotná malba byla svěřena významným akademickým malířům Vojtěchu Bartoňkovi (1859–1908), Karlu Vítězslavu Maškovi (1865–1927) a Václavu Jansovi (1859–1913). Plátno ohromující svými rozměry (10 × 8,5 metru) se řadí k největším světovým plátnům vůbec. Již více než čtyřicet let je možné jej obdivovat v Muzeu Českého ráje v Turnově, kvůli kterému zde byla na počátku 70. let minulého století dokonce vystavěna nová budova.  

Socha sv. Josefa

Krajina Českého ráje, obdobně jako další české regiony, je charakteristická drobnými sakrálními památkami rozmístěnými podél cest, na návsích, v polích a na lukách. Při procházce krajinou potkáme boží muka, plastiky světců nebo smírčí kříže.  Tyto objekty byly obvykle stavěny na památku šťastných i nešťastných událostí, případně jako projev díků za odvrácení neštěstí či uzdravení nemocného. Sloužily k uctění mrtvých i k usmíření sporu o majetkovou držbu. Často vymezovaly hranice pozemků. Nejprve dřevěná, později kamenná boží muka jsou v české krajině doložena od 14. století. K jejich největšímu rozšíření došlo v baroku. Barokní člověk začal výrazně formovat krajinu kolem sebe. Umístěním drobných architektonických objektů do krajiny dotvářel v duchu dobové estetiky i filozofie její podobu a vytvářel tak komplexní prostor s prvky sakrálními, světskými i přírodními. V tomto období byl v Čechách budován kult světců, mezi nimi i sv. Josefa. Údajně nejstarší vyobrazení sv. Josefa ve středoevropském prostoru pochází ze 14. století a nalézá se na oltářní menze dómu v Kolíně nad Rýnem. Oblíbenost tohoto světce, Ježíšova pěstouna, dotvrzuje popularita křestního jména Josef, které s pýchou nosí chlapci a muži již po staletí. Patronát svatého Josefa je skutečně široký. Za svého ochránce jej mohou považovat všechny rodiny, děti i sirotci, z řemeslníků tesaři, truhláři, dřevorubci nebo koláři. Jeho sochy se proto v horských a podhorských oblastech, kde práce se dřevem přinášela každodenní obživu, vyskytují poměrně často.

Nedaleko odtud stojící socha sv. Josefa je jednou z mnoha památek připomínajících tvorbu lidových kameníků, kteří zaplnili krajinu Českého ráje sochami a kříži. Ty často stávaly na místech památných událostí, křižovatkách dnes už zaniklých cest nebo na exponovaných místech, jako je toto, odkud český zemský patron shlíží na širý český kraj. Sochu připisujeme kamenickému mistru Ignáci Martincovi (1784–1841) ze Sestroňovic u Frýdštejna, který ji zhotovil ve dvacátých letech 19. století. Podobný reliéf sv. Jiří, který je zde na podstavci, bychom našli i na Martincově soše sv. Josefa v Malé Skále-Vranovém. Svatý Josef s Ježíškem v náručí patřil v podhorském kraji k oblíbeným světcům.

Mapa naučné stezky Josefa Pekaře s vyznačením umístění panelu č. 5 
na Malém Rohozci Na Pískách, autor Jiří Lode (2020)

 

 








Pekařova inaugurační rektorská přednáška „O periodizaci českých dějin“ z 5. 12. 1931



Blahopřejný dopis od přítele Jana Krále, původem z Turnova, u příležitosti volby Josefa Pekaře rektorem Univerzity Karlovy
Přednáška profesora Pekaře u příležitosti zahájení výstavy Albrecht z Valdštejna a doba bělohorská, uskutečněná 17. 5. 1934 ve Valdštejnském paláci. V první řadě zleva: Juraj Slávik (ex-ministr vnitra), Milan Hodža (ministr zemědělství), Mons. Jan Šrámek (ministr unifikací), Franz Spina (ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy), František Udržal (exministr národní obrany), František Staněk (předseda poslanecké sněmovny)




Sv. Josef z dílny kamenického mistra  Ignáce Martince 
v malorohozecké části Na Pískách
 

Socha sv. Josefa Na Pískách (současný stav)




Josef Pekař ve své pražské pracovně (polovina 30. let)
 
 
Pekařova rozsáhlá knihovna v bytě na Újezdě (polovina 30. let)
 

Rozměrný obraz Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou z roku 1895 je nyní umístěn v Muzeu Českého ráje v Turnově


Strana 14 Rukopisu královédvorského (zdroj: wikipedie.cz)


Lokalita Na Pískách v éře kolektivního hospodaření
 

Scenérie Trosek, skalního města a Hrubé Skály se na fotografiích Josefa Pekaře pořízených v Českém ráji pravidelně opakuje
 

Na fotografii Hrubé Skály zachytil Pekař i bývalý pivovar pod zámkem
 

Josef Pekař ve své pražské pracovně (konec dvacátých let 20. století)


Josef Pekař za pracovním stolem na kresbě Maxe Švabinského z roku 1927
 

V akademickém roce 1931–1932 byl profesor Josef Pekař zvolen rektorem Univerzity Karlovy

 



 



 


 



 


 


 
sponzori