0123456

desktop verze 4

Malorohozecký pomník Josefa Pekaře Na Černavě


Osobní život Josefa Pekaře

I přes velmi pestrý společenský život zůstal Josef Pekař až do konce svého života starým mládencem. Nejvážněji se jeví blízký vztah s dcerou jeho vysokoškolského profesora Jaroslava Golla (1848–1929). Mezi nimi byl ovšem značný věkový rozdíl a zdá se, že sám Pekařův učitel zakročil v neprospěch tohoto možného soužití. Po zbytek života tak Pekař zůstal sám, jen se svou služebnou a po boku své nevlastní sestry Marie, i když se z některých jeho deníkových záznamů zdá, že se ženami nejrůznější formy kontaktů udržoval. Přes své tvrzení o neohrabaném společenském vystupování se stával často středem společenských akcí a lačným cílem mnoha posluchačů.

Jednou z jeho velkých vášní bylo jídlo a kouření. Rád chodíval do všemožných pražských restaurací, kde celé hodiny čítával aktuální noviny a jedl oblíbené knedlíky se zelím. Svého osobitého způsobu života si byl velmi dobře vědom, což se projevilo i ve chvíli, kdy byl částí politiků navrhován jako možný prezidentský nástupce Tomáše G. Masaryka. Tuto variantu v dopise jednomu z nich razantně odmítl právě s poukazem na to, jak žil: „Starý mládenec, obědující a večeřící po hospodách, měl by nyní přijímat vyslance cizích mocí, zvát k hostinám a recepcím.“

„Společnost má svého předsedu ráda. Ráda mu promine občasnou špatnou náladu, hubování, rozčilování, ví, že je to jen ventil jeho povahy, mráček na obloze klidného života, všem výchylkám se vyhýbajícího, ráda snáší i jeho kruté anekdoty, ve všech očích je vidět odlesk lásky, spojený se shovívavým úsměvem: Vždyť je to Pekař! On společnosti preziduje, drží ji pohromadě a chrání před rozpadnutím. Bez něho by zhasla, ale kdyby k tomu došlo, utrpěl by ránu především on.“ Václav Müller, ministerský rada a štamgast U Kupců ve Štěpánské ulici v Praze, 1930

Lázně Sedmihorky

Díky aktivitě turnovského městského lékaře MUDr. Antonína Šlechty se sedmihorské lázně otevřely prvním hostům již v roce 1841. Oficiálně pak byly veřejnosti představeny 15. května následujícího roku. Postupem let se stávaly vyhledávaným cílem a oázou klidu pro hosty z různých částí světa (v seznamech hostů bychom našli návštěvníky z Evropy, Asie či Ameriky). Zamiloval si je také Josef Pekař. Ten poměrně záhy přestal v letních měsících jezdit z Prahy ke své rodině na Daliměřice, ale využíval jiných ubytovacích možností, čímž se snažil rodině ulevit. V roce 1896 Pekař nebyl poprvé o prázdninách přímo doma u rodičů – připravoval se na habilitaci. Během léta bydlíval v Turnově nebo ve Šteklově penzionu na Hrubé Skále (červenec 1897, srpen 1899) a později konečně také v Sedmihorkách. Podle záznamů lázeňských hostů bydlel Pekař v lázních Sedmihorky poprvé o prázdninách roku 1902, pak roku 1906, 1907 a od roku 1913 již každý rok až do své smrti. Bydlel vždy ve stejném pokoji: „My v Sedmihorkách jsme konzervativní,“ říkal a odtud podnikal procházky po okolí. Tradiční byla jeho odpolední káva v hostinci U Hloušků pod Hrubou Skálou.

„Ale co je všechno proti Turnovu, byl jsem v pondělí v  Sedmihorkách a mám příležitost srovnávat a uvažovat, že ne objektivní hodnoty, ale subjektivní jsou pravými hodnotami.“ Josef Pekař, 1903

V lázeňském areálu byl vždy k rozpoznání, když chodil s rozhalenou košilí, nedbale přehozeným pláštěm přes ramena, se svazkem novin pod paží, s věčně dohořívajícím doutníkem v ústech a starým mysliveckým kloboukem na hlavě. V sedmihorských lázních pobýval naposledy o prázdninách roku 1936 a svůj milovaný kraj navštívil ještě krátce tentýž rok o Vánocích, aby Sedmihorkám dal své úplně poslední sbohem. V létě 1938 byl v lázních Sedmihorky vztyčen Pekařův pomník před domem, kde byl Pekař každoročně ubytován. Tento lázeňský dům i pomník samotný byly však již odstraněny a o osudu pomníku samotného není nic bližšího známo.

„Sedmihorské lázně byly založeny v krajině romantické, jíž příroda dodala svých velkolepých skvostů co nejvíce. Kolem do kola mohutný věnec modravých vrchů, porostlých hustými lesy, příjemné lučiny se stříbrnými potůčky, fantastické útvary obrovských skalin, jakýchž bys marně hledal na místech německými cestopisci až do nebes vychválených, překrásné zámky s přepychem Orientu, rozvaliny starých hradů, naleziště drahokamů, památníky a pomníky, a to vše ozářeno nimbem čaruplných pověstí a pohádek – jaký tedy div, že sedmihorské lázně již od svého založení zachovaly si ze všech ústavů podobného druhu frekvenci nejhojnější, pověst nejkrásnější a oblibu největší.“ Václav Durych, 1892

Pivovarnictví v regionu

Pivovarnictví je jedním z nejstarších výrobních odvětví na historickém území Čech a Moravy. První zmínka o výrobě piva je doložena v souvislosti s břevnovským klášterem, který byl založen roku 993. V průběhu 13. století, kdy docházelo ve velkém k zakládání královských měst, získala nově založená města řadu výsad a mezi ně patřilo i právo várečné. Šlechta v období středověku nepovažovala vaření piva a jeho prodej za důstojný svému stavu a neměla tak zájem si toto právo přisvojovat. To se ovšem postupem doby začalo měnit a šlechta viděla výhody takového podnikání. Páni si začali uvědomovat, že vaření piva je vlastně velmi výnosný obchod. Ve druhé polovině 15. století se začal vyostřovat spor mezi podnikavou šlechtou a královskými městy o vaření piva. Spor byl částečně vyřešen podepsáním Svatováclavské smlouvy v roce 1517, v mírné podobě trval až do roku 1550, kdy na zemském sněmu bylo přiznáno právo vařit pivo všem třem stavům - jak panstvu a duchovenstvu, tak i měšťanům. Po tomto datu dochází ve velkém k rozvoji výstavby panských pivovarů. Na Turnovsku byly nově vybudovány pivovary ve Svijanech (1564), na Hrubé Skále (1568), na Hrubém Rohozci (po roce 1570), na Kosti (1575) a na Malé Skále (kolem roku 1580). Výhradní právo výroby a prodeje piva, pálení kořalky, ale také zřizování nových pivovarů a vinopalen se nazývalo propinačním právem. Propinační právo bez výrazných změn přežilo až do roku 1848 a definitivně bylo zrušeno v roce 1869. Po tomto datu začaly ve velké míře růst další nové moderní průmyslové pivovary. Mezi takové pivovarské podniky v okolí se řadily pivovary v Nové Pace, ve Vratislavicích nad Nisou nebo v Podkováni. Panské pivovary založené v průběhu 16. století ukončily svoji činnost během první poloviny 20. století. Pivovar v Českém Dubě přestal vařit kolem roku 1890, na Hrubém Rohozci v roce 1938. Pivovary na Hrubé Skále, Kosti a v Turnově byly uzavřeny v roce 1942 a pivovar na Malé Skále v roce 1946. Pivovar na Malém Rohozci je jedním ze dvou posledních historických, které v blízkém okolí Turnova vydržely dodnes.

V roce 1834 prodal kníže Rohan panství Malý Rohozec Ferdinandu Xaveru Ungerovi (1796–1849) z Hodkovic. Krátce po koupi dominia se nový majitel rozhodl vybudovat na svém novém panství pivovar, zvláště když prosperující podniky tohoto druhu byly součástí prakticky každého panství. Povolení ke stavbě pivovaru na Malém Rohozci bylo následně roku 1847 vydáno krajským úřadem v Mladé Boleslavi. Po smrti F. X. Ungera převzal panství jeho mladší syn Karel August Unger (1832–1906). Rohozecké pivo bylo oblíbené nejen v Turnově, ale i v širokém okolí. V roce 1867 prezentoval Unger své pivo na světové výstavě v Paříži, kde obdržel čestné uznání. O šest let později své ležáky a výčepní piva představil na Světové výstavě ve Vídni. Další pokračovatel rodu Karel Miloš Unger (1865–1941) pivovar s velkostatkem v roce 1910 prodal nově založené firmě Společenský pivovar hostinských, s. r. o., Malý Rohozec. V roce 1935 bylo v Čechách 328 činných pivovarů, malorohozecký dosahoval výstavu 42 956 hl, a obsadil tak 27. místo. V roce 1948 došlo ke znárodnění pivovaru a jeho začlenění do Severočeských pivovarů, n. p., Vratislavice. Po novém uspořádání krajů v roce 1960 se stal součástí Východočeských pivovarů, n. p., Hradec Králové, kde setrval až do roku 1989. Po nepříliš úspěšné privatizaci v roce 1994 se pivovar netěšil dobré pověsti, co se týče výstavu i kvality piva. Ke skutečnému zmrtvýchvstání pivovaru došlo až v roce 2004. Noví majitelé celý pivovarský podnik postupně zmodernizovali a byla současně provedena citlivá revitalizace budov. Nyní se roční výstav pohybuje kolem 90 000 hl piva a značka malorohozeckého piva je k dostání nejen v České republice, ale také na Slovensku, v Polsku, Rusku, Finsku a dalších zemích.

0123456

  Mapa naučné stezky Josefa Pekaře s vyznačením umístění panelu č. 4
na Malém Rohozci, autor Jiří Lode (2020)



 

Helikarův hostinec byl oblíbeným cílem Pekařových výletů na Kost

Pekařův snímek Helikarovy hospody na Kosti. Proti jejímu zboření Josef Pekař několikrát marně protestoval na příslušných úřadech

 

Interiér Helikarova hostince pod Kostí,  jak jej zachytil Josef Pekař

Lázeňská kolonáda v Sedmihorkách, jak ji během některého ze svých pobytů zachytil profesor Josef Pekař

Jánský pramen a busta MUDr. Antonína Šlechty v centrální části lázní Sedmihorky na Pekařově snímku ze 30. let minulého století

Památník profesora Pekaře v Sedmihorkách byl v areálu lázní slavnostně odhalen v létě 1938

Z Myslbekem vytvořené busty MUDr. Šlechty před lázeňskou kolonádou kdysi prýštila voda Jánského pramene

 

Stavba žulového pomníku Josefa Pekaře Na Černavě (léto 2020)

Své letní pobyty trávil
Josef Pekař tradičně 
v Sedmihorkách

  

Pekařův ošuntělý myslivecký klobouk, plášť, hůl a noviny byly nedílnou součástí jeho turistické výbavy

  

V roce 1936 byl Josef Pekař v Sedmihorkách naposledy. Na fotografii s ministrem Ladislavem Novákem

  

Pekařovi přátelé (manželé Novákovi, Weingartovi a Laufbergerovi s dr. Královou) na společném snímku v sedmihorských lázních

  

Josef Pekař s přáteli v Českém ráji na nedatované fotografii. Vpředu zleva: Manželé Peldovi, Josef Pekař a Marie Brožová mladší; za nimi zleva: sestra Marie Brožová, Maxmilián Brož a Josef Hobzek

   

Ačkoli sám bezdětný, ve společnosti nejmladších se Josef Pekař cítil velmi dobře

   

Josef Pekař na procházkách po Českém ráji (1936)

  

Josef Pekař v Sedmihorkách v roce 1936

   

Josef Pekař s profesorem Arne Novákem během tradičního letního pobytu v lázních Sedmihorky (1936)

   

Josef Pekař s dětmi svých přátel při pobytu v lázních Sedmihorkách

   

Hostinec U Hloušků pod Hrubou Skálou. Zde se Pekař zastavoval při svých vycházkách na odpolední kávu (1936)

   

Zaměstnanci Společenského pivovaru a velkostatku hostinských v Malém Rohozci (1926)

 

Areál místního pivovaru z pohledu od Pekařova pomníku

 

Hruboskalský pivovar kolem roku 1900 je zachycen i s pivovarským rybníkem

 

Areál turnovského pivovaru Táborský, který zmizel z povrchu města ve druhé polovině 60. let minulého století

 

Reklamní plakát propagující Starozámecké kostecké pivo

   

Osobní věci Josefa Pekaře: bronzová busta od Josefa Drahoňovského, kapesní nožík, motýlek, špička na doutníky a peněženka. Výstava „Republika“, Národní muzeum, 2008

sponzori