Rakoušův sroubek u Dlaskova statku

Kdo byl Josef Pekař

Josef Pekař patří k turnovským rodákům, kteří více než jiní proslavili zdejší region. Vždyť na jeho pohřeb nechal zaslat na znamení úcty květiny i tehdejší prezident Tomáš Garrigue Masaryk, a to i přes velké rozepře o smysl dějin, které spolu měli. Pekař byl historikem, věnujícím se ve své práci prakticky všem tématům českých dějin. Vystupoval veřejně v publicistických debatách a ke konci svého života přijal místo rektora Karlovy univerzity.

Jeho osudy jsou příběhem kluka z turnovské chalupy, který se stal jedním z nejvlivnějších českých intelektuálů první poloviny 20. století. Byl vidět ve veřejných debatách v rámci celého státu, nejprve v Rakousku-Uhersku a poté v první republice. Byl obdivován i zatracován. Pohyboval se mezi „velkým světem“ hlavního města a malebným krajem svého rodiště.

Turnovsko

Turnovsko je rodným, po celý život milovaným krajem profesora Josefa Pekaře. Neveliké, leč unikátní území, na kterém je soustředěno tolik přírodních krás a historických pamětihodností, nemá dle mnohých svých návštěvníků na světě obdoby. Během krátkého putování tímto krajem můžeme spatřit rozeklaná pískovcová skalní města, na některých skaliskách výstavní hrady či zámky a téměř na každém ostrohu mizející ruiny hlásek a hrádků. Nad hustými lesy s rozmanitou faunou a flórou ční torza třetihorních vulkánů a na dně údolí, která je oddělují, se lesknou hladiny rybníků, jezírek a mokřadů. V Českém ráji často procházíme vesničkami a samotami s netknutou architekturou roubených stavení a naše cesta nás tak vrátí až o dvě tři století zpátky. Novinář Václav Durych (1863–1897) v roce 1886, zřejmě jako první, použil označení Český ráj v názvu svého turistického průvodce. Na jaře 1955 byla oblast v pomyslném trojúhelníku Turnov-Jičín-Mnichovo Hradiště vyhlášena první československou chráněnou krajinnou oblastí, ačkoliv zákonná norma definující tento typ státem garantované ochrany přírody byla přijata až o rok později (zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody). V roce 2002 bylo území CHKO rozšířeno o Maloskalsko a Prachovské skály a celková plocha o rozloze 181 čtverečních kilometrů zasahuje do tří krajů (Libereckého, Královéhradeckého a Středočeského). Krajina Českého ráje může být pro pozorné a vnímavé návštěvníky otevřenou učebnicí historie, rozličných přírodních věd a zároveň oázou klidu, tichého odpočinku a rozjímání.

„Krátce od dětských let vzhlíželi jsme se (chlapci, co bydleli v nedalekých Daliměřicích, pozn. aut.) denně v kráse Turnovska, sytili jí duši. Turnovští kluci, když šli do školy, neviděli nic.“ Josef Pekař, 1930

Turnov, ležící na jihu Libereckého kraje, bývá přezdíván „srdcem Českého ráje“. Skládá se z pěti katastrálních částí o celkové rozloze 22,7 km². Žije zde kolem 14 tisíc obyvatel. Město založili Markvartici v polovině 13. století, první písemná zmínka pochází z roku 1272. V průběhu středověku a novověku město často střídalo majitele, bylo rozděleno mezi hruborohozecké a hruboskalské panství. Město proslulo zpracováním drahokamů avýrobou sklářské kompozice, ale jeho hospodářský rozkvět brzdily časté požáry. V období národního probuzení patřil Turnov mezi významná kulturní centra. Působili zde obrozenci Václav Fortunát Durych (1735–1802), Antonín Marek (1785–1877), Václav Čeněk Bendl (1832–1870) a další. Napojení na rakouskou železniční síť ve druhé polovině 19. století bylo impulsem k rozvoji průmyslu. Ve městě vařilo pivo několik pivovarů, sprašové hlíny byly vhodné pro výrobu cihel a působily zde i další továrny s rozličným výrobním programem. Provazárna u Jizery byla jedinou rakousko-uherskou výrobnou lodních lan a motouzů, rovněž Maškovo zahradnictví bylo věhlasným podnikem v celém mocnářství. V tomto prostředí se v nedalekém Malém Rohozci 12. dubna 1870 narodil Josef Pekař. Výrazná osobnost, která svůj život neustále spojovala s Turnovskem, a to i tehdy, když se Pekař dostal do zcela jiného společenského postavení a kdy se už dávno přestal věnovat pouze záležitostem regionálním, ale reagoval na dění celostátní, ba celosvětové. Ani Turnov na svého rodáka nezapomněl a v březnu roku 1920 byl spolu s Josefem Vítězslavem Šimákem, dalším významným historikem zdejšího kraje, jmenován čestným občanem Turnova.

„V mém duševním životě zaujímá Turnov a Turnovsko jedinečné místo. Do této krajiny vracím se znovu, abych se nadýchal fyzické amravní krásy její, nabral nových sil duševních, nasytil se očima. V ní a skrze ni stal jsem se tím, čím jsem, českým vlastencem i českým historikem.“ Josef Pekař, dopis zastupitelstvu města Turnova, 1920

„Turnov s týmž půdorysem rynku a ulic z něho vybíhajících, jak jej známe dnes, malé město cele dřevěné, s dřevěným oplocením, jazykem však na rozdíl ode dneška snad veskrze německé. Města naše z té doby založena byla povýtce pro přišelce z ciziny se hrnoucí, znalé řemesel a po stránce hospodářské zdatnosti i samosprávné způsobilosti patrně za cennější živel pokládané, než bylo obyvatelstvo domácí. Je důkazem zdravého srdce země, že zmohlo ten příliv cizí krve: na horách na severu Turnovsko věnčících se útok zastavil.“ Josef Pekař, 1908

Dolánky u Turnova

Stezka Josefa Pekaře, která zde začíná, se bude z Dolánek ubírat směrem Malý Rohozec, do profesorova rodiště, a svůj konec najde v Jenišovicích, kde na tamním hřbitově je místo jeho posledního odpočinku. Na tomto místě nás však zajímá jeho rodiště, neboť stojíme u tzv. Rakoušova sroubku, který sem byl z Malého Rohozce přenesen teprve v šedesátých letech minulého století a který Josef Pekař na Malém Rohozci vnímal jako nedílnou součást chalupy čp. 5.

Areál Dlaskova statku byl o tento patrový roubený špýchar na vysoké kamenné podezdívce, tzv. Rakoušův sroubek z roku 1807, rozšířen v době, kdy mu na jeho původním místě (Rakoušova usedlosti čp. 5 na Malém Rohozci) hrozil definitivní zánik. Srub je řešen jako dvoupodlažní stavba se zděným přízemím a roubeným patrem, založená na obdélném půdorysu. Po obvodu štítové a boční strany srubu je vedena pavlač s vyřezávanými sloupky. Srub je zastřešen sedlovou střechou s atypicky řešeným krovem s hambálkovou sestavou s okapovou vaznicí. Původní krytinu střechy tvořily došky z·vymlácené slámy, zpevněné na okrajích střechy a na hřebenech hřebenáči – došky, zpevněnými jílem. 

Roubená památka byla na Malém Rohozci demontována a přenesena do stodoly Dlaskova statku roku 1959. Za sroubek byla manželům Rakoušovým přislíbena náhrada ve výši 15 000 Kčs, za kterou by si provedli opravu vlastní chalupy, která byla ve velmi špatném stavebně technickém stavu. Až 12. dubna 1961 bylo definitivně vytýčeno místo pro osazení Rakoušova sroubku do terénu poblíž Dlaskova statku za přítomnosti zástupce odboru školství ONV Semily, Krajského památkového střediska Pardubice, Fakulty architektury ČVUT a odborných pracovníků z Turnova (PhDr. J. V. Scheybal a MUDr. Jiří Šolc). Cílem bylo, aby situování sroubku korespondovalo s komplexem Dlaskova statku a dávalo možnost navázání dalších staveb lidové architektury, které by po zvážení mohly být na tomto místě soustředěny. Tehdy bylo ještě v plánu v tomto prostoru vybudovat skanzen lidové architektury, kde by byly soustředěny stavby, kterým v regionu hrozil bezprostřední zánik. Sroubek byl přes všechny obtíže postaven v roce 1962, střecha byla zatím provizorně pokryta lepenkou, místy děravou, kterou do sroubku zatékalo. Následující rok vyrobil doškař Přenosil potřebných 2500 došků, které výměnou za letní pobyt na Dlaskově statku položil Josef Malina. Následně byly také dokončeny nátěry dřevěných konstrukcí sroubku volskou krví. V 70. letech při částečné sanaci, provedené firmou Chebana Cheb, nahradil doškovou střechu štípaný šindel. Střecha sroubku je uzavřena dvěma štíty. Zadní jednoduše bedněný a přední s podlomením – úzkou stříškou ve spodní části lomenice, krytou šindelem. Je zdobený lomenicí, dělenou do tří vodorovných pásů, oddělených kuželkovým vlysem, tzv. kočičí procházkou. Středový díl je bedněný ze svisle položených prken. Od postranních cípů s klasovitě položených prken je oddělen vyřezávanými lištami. Lomenice je dílem tesařské rodiny Pekařů z Přepeř.

V roce 2014 objekt Rakoušova sroubku prošel zásadní rekonstrukcí, kterou provedla firma Durango, s. r. o. Při ní byla vyměněna dožilá střešní krytina, byla provedena oprava zábradlí pavlače, oprava vymazávek roubení, výměna dešťových svodů a aplikován konzervační nátěr.

„Dlaskovo jméno jest nyní v Čechách poněkud známo – ještě známější Dlaskův statek v Dolánkách u Turnova. Jest to ona charakteristická rozsáhlá venkovská stavba v horním Pojizeří, jejíchž motivů – a to je zásluha akademického malíře pana Jana Prouska z Turnova – bylo použito při turnovském selském gruntě na národopisné výstavě (…).“ Josef Pekař, 1898

„Ať vkročíte do velikolepého labyrintu skal museckých (?) nebo do divokých údolí skalního města, tu i tam bude se vám zdát, že jste se octli v pohádkové říši jiného světa – mlčící, ohromné, zamračené skalní spousty rostou nad vámi do nekonečné výše, tajuplné ticho lesa kolem vás, nikde života, nikde člověka – jste tu ztraceni, sami v hloubi obrovských lesů, jakoby daleko od světa, daleko od života. Co chvíli se vám zdá, že tajemná nějaká víla, o jakých jste slýchali před lety v pohádkách, objeví se před vámi a iluze bude dokonalá, úplná. Tíseň jakási, bázeň nevysvětlitelná sevře vám prsa, neoddychnete si volně, dokud se neocitnete venku, kraji, člověku, slunci tváří v tvář! Totéž kouzlo neznámé, spojené s živými vzpomínkami historickými, zaujme, vás, zbloudíte-li do lesů maloskalských, na místa, kde – jak temná pověst dí – skrývali se bratří za doby pronásledování, a kde prý mladý pan Smil z Michalovic po nešťastném létě bitvy bělohorské sbíral lid kvelikému povstání národa. A co půvabných obrazů velkolepé krásy přírodní střídá se před vaším okem, co tklivých dum, co vzrušujících myšlenek a vzpomínek táhne vám duší, když vstoupíte na skalnaté témě Vranova, Valdštejna, Zbiroha, Frýdštejna, Rotštejna – a jak se všecky ty zříceniny, jichž tu již dle starodávných podání je ,jako hnízd´, jmenují. Co krás přírodních, co romantických pověstí a vzpomínek dějinných pojí se k jediné Hrubé Skále! Ne, netřeba snílka, netřeba idealisty, aby byl naplněn hlubokým podivem, vzrušen mocným dojmem míst těchto, zde neubrání se kouzla srdce nejchladnější.“ Josef Pekař, kolem 1888

Mapa naučné stezky Josefa Pekaře, autor Jiří Lode (2020)