PhDr. Ivo Navrátil

Když jsem byl bezmála před čtvrt rokem požádán o slavnostní řeč na uvedení oslavencových padesátin, nemohl jsem tak dlouho nalézt vhodná slova, až jsem použil krátkou pasáž v jeho takřka rodném hantecu. Nebylo to tím, že by můj šéf, kolega a přítel neměl dostatek ctnostných vlastností, které by stály za zmínku, právě naopak. Vždycky se lépe haní, než chválí. Před měsícem jsem byl před podobný úkol postaven opět. Slavné obecenstvo i oceněný sám jistě odpustí, když se zřeknu některých detailů i podrobností. Ačkoli v povědomí nosím jméno Ivo Navrátila léta, patřím v tomto sálu k služebně nejmladším, kteří se připojili k řadě jeho přátel, spolupracovníků a kolegů.

Když na konci 70. let přichází z rušného Brna do ospalého hornatého kraje, kde možná ještě tehdy dávaly lišky svou pověstnou dobrou noc, nikdo, a snad ani on sám netuší, že v průběhu několika následujících let vyplní tolik okatou mezeru, která tu zoufale zeje na poli historického bádání. Musel to být odvážný krok pro člověka zvyklého na světla velkoměsta, ale také na šero archivních badatelen, zanechat rodiče, přátele a svůj skautský oddíl čtyři hodiny jízdy rychlíkem daleko a zapustit nové kořeny v přízemní atmosféře maloměsta, na jehož nebi tehdy hvězdy zářily mnohem červeněji, než by se dalo očekávat. Ano, u člověka s vyhraněným smyslem pro spravedlnost, kolegialitu a čestné jednání lze hovořit o odvaze.

Nebyl to zase takový skok do neznáma, vždyť už z předchozích let, strávených po praxích přilnul mladý archivář se svou nastávající manželkou Majkou k severním Čechám. Dodnes vzpomíná na týdny strávené pod ochrannými křídly manželů Vojtíškových v České Lípě, kteří mu do archivního vínku vložily nejednu životní zkušenost, a na romantické večery pod kamennou pyramidou Ronova na zámku ve Stvolínkách. Snad mi ani nepřísluší hodnotit tato průkopnická léta, sám jsem tehdy před otcovským objektivem pózoval na pohovce z umělého vlákna do rodinného alba, ale úsměvná nostalgie, s jakou Ivo na ta léta vzpomíná, mi dává tušit, že se tu usadil rád.

Celá 80. léta a polovina následující dekády se nesou ve znamení působení v okresním archivu v Bystré nad Jizerou. Dnes chátrající tovární objekt bez světlé budoucnosti, tehdy denní chléb s každodenním běháním za most pro bandasky s obědem, při vědecké a pracovní činnosti značně limitované prostorem. I tato místa ukula ze semilského archiváře regionálního historika nadregionálního významu. Vždyť z jeho podnětu vychází roku 1988 první svazek sborníku Z Českého ráje a Podkrkonoší, který si za šestnáct let své existence vybudoval mezi odbornou, ale i laickou veřejností renomé, za něž se nemusí stydět. Za redakce Ivo Navrátila už spatřilo světlo světa 15 svazků o celkovém obsahu 3553 stránek a šestnáctý je v tisku. K tomu musíme připočíst osm supplement převážně z vědeckých konferencí Pekařovy společnosti, jejichž otcem ve většině případů byl. Rozebírat širokou škálu Ivovy publikační činnosti by nemělo význam, vždyť jak sám říká, svou bibliografii asi již nikdy nedá dohromady.

Nejsou to jenom zdařilá čísla historického sborníku, vědecké konference a stovky drobných článků, které jméno Ivo Navrátil navždy vtiskly do našeho povědomí. Nesmíme zapomínat na jeho působení mezi mládeží. Za těch čtrnáct let, co se opět může svobodně věnovat svému zamilovanému skautingu, prošly jeho oddíly dvě generace chlapců a dívek. Měl jsem tu čest strávit den v táboře na tradičním plácku na okraji lesa se siluetou žumberského hradu nadosah a ten jeden jediný den postačil, abych věděl, že těch mnoho desítek skautíků a skautů vzpomíná na Bobra jako na člověka, kterému se mohou svěřit, který pomůže, poradí a vždy spravedlivě rozhodne. Tam u Žumberka nikdo nepozná, co je nuda, osamocení nebo ponížení. Na tenhle tábor se nejezdí za trest.

Devadesátá léta stojí ve znamení zbudování nové archivní budovy na břehu Jizery v Semilech. Sen a zároveň noční můra každého archiváře – vybudovat nový důstojný stánek pro své písemnosti. Když jej na podzim 1995 slavnostně otevírá, musí to být pocit, který si člověk uchová po celý život. Moderní budova vystavěná podle náročných kriterií obstála za osm let svého provozu v mnoha zkouškách, ať to byl již zlomyslný zákaz úspěšné výstavní činnosti na léta 2000 – 2002, anebo strach o její existenci a využití při rušení okresního úřadu. Vše se podařilo právě za přispění svého šéfa úspěšně překonat.

Pekařova společnost Českého ráje a já za okresní archiv děkujeme svému místopředsedovi, řediteli, kolegovi a příteli za obětavou, a prosím, nevnímejte to slovo jako klišé, neboť v mnohém o oběť skutečně jde, a s nevšedním úsilím a doufám, že stále s nadšením konanou činnost. Budiž tedy dnešní ocenění jedním z důkazů, že tohoto člověka si vážíme.

Pavel Jakubec

Návrat na hlavní stránku

Aktualizace 16.03.2013